Last Stand - Kapitola 2.

4. listopadu 2010 v 22:06 | Ams* |  Last Stand

Takže tohle je možná poslední kapitola, možná ne. Je jen na vás, jestli chcete, abych pokračovala (i když nemám tušení jak), a nebo jestli mám začít nějakou novou? :) Tentokrát by to byl asi jiný pár (pravděpodobně Randy Orton/John Cena) a bylo by to z prostředí, kdy by již spolu nějakou dobu byli :) A nebo... mam pro vás ještě jednu možnost, zeptám se jedné skvělé Americké spisovatelky, jestli můžu začít překládat její FF "Preparations", která je mimochodem naprosto úžasná (Tess může vyprávět, že Honey? :)) Héééj právě mi tu brácha hraje "I made It" v anglickym rádiu i s věnováním Pro mě. Thank you Julian! ♥

Ale zpět k tématu. Vyberte si, co chcete. :) A tady je díl. Užijte si ho :)

Last Stand
Chapter: 2
Dedicated to: Chloe, Tess
Pairing: Alex Riley/Mike Mizanin. Slash, pokud ho nemáte rádi, ani to nečtěte.
Song: Stejný jako minule :) Adelitas Way, Closer to you. :)


"Jen nezapomeň, že první vstup do ringu určí veškerou tvou kariéru. Je jen málo lidí, kteří dokázali změnit názor lidí na ně. Pečlivě si vyber, jak chceš, aby tě lidé znali. Může to totiž být poslední volba, kterou v této branži uděláš." Promluvil na mě těsně před tím, než za sebou zavřel pokojové dveře. Myslím, že dnes v noci budu mít hodně věcí, o kterých budu přemýšlet...

Nepletl jsem se. Už bylo skoro ráno a svítalo, když jsem konečně usnul. Celou noc jsem přemýšlel, problém byl ale v tom, že o úplně jiných věcech. O věcech, které se mi ani trochu nelíbily. O tom, jak se Mike mile chová, o tom, jakou má tvář, o tom jeho úsměvu a v neposlední řadě o tom, že spal ihned vedle mě a tiše, spokojeně oddechoval. Tohle se mi ještě nikdy nestalo.


"Ty ještě spíš? Lex, vstávej, dneškem začíná trénink." Trhl jsem sebou a prudce otevřel oči. Nad sebou jsem uviděl Mikův milý výraz.
"Jak jsi mi to řekl?"
"Ehm... Lex, ale jestli ti to vadí, tak to říkat nebudu. Jenom mi to přišlo lepší než Alex. Alex ti musí říkat každý..." zazubil se.
"Ne, to je dobrý. Klidně mi říkej Lex. Jsem na to zvyklý, říkával mi tak táta, když jsme trénovali... Jen mě to trochu zaskočilo."
"Vypadáš, jako bys celou noc nespal. Takový kruhy pod očima jsem neviděl už dlouho. Cos vyváděl?"
"No, přemýšlel jsem." Nebyla to úplná lež, já vážně přemýšlel, i když asi trošku jinak, než si Mike právě domyslel.
"A jak jsi se rozhodl? Jakjsem řekl, pochopím, když budeš chtít být proti mně." odpověděl s naprosto klidným výrazem, avšak já v jeho očích uviděl naději. Byla tam jen na zlomek vteřiny, ale přísahám, že byla. Jakoby doufal, že jednou bude moct hrát i toho dobrého. Zároveň jsem v nich viděl i pochopení, nikdy by mě do ničeho nenutil. Nechal mi naprosto volnou cestu. A v tu chvíli jsem měl roli jasnou.
"Budu na tvojí straně."
"Opravdu, Lex? Já..." přerušil jsem ho dřív, než stihl tu větu doříct.
"Opravdu. Myslím, že spolu vycházíme dobře, takže se s tebou nechci "prát" ani v ringu. To by mi vadilo. Neptej se proč a hlavně mi nezačni vykládat, že tohle musím zvládat, protože já to zvládám. Ale když mám na výběr, vyberu si."
"Dobře, k tomu už nemám co dodat." Zasmál se a pokračoval: "Upřímně jsi mě překvapil. Netušil jsem, že to budeš mít takhle rozhodnutý. Já bych to asi nedokázal."
"Já taky nečekal, že o tobě budu přemýšlet celou noc..." zamumlal jsem.
"Říkal jsi něco, Lexi?"
"Ne, nic, Miku. Jen se nemůžu zbavit jedný písničky..." to bylo o fous. Příště si musím dát lepší pozor.
"Fajn, tak se dej do pořádku, popadni věci, za půl hodiny jsem zpátky a jdeme trénovat."
"Rozkaz, šéfe!" zazubil jsem se pro změnu já, vzal si věci a zamířil přímo k luxusní koupelně.
Luxusní proto, že takhle velkou koupelnu jsem dlouho neviděl. První věcí, kterou jste spatřili ihned po otevření dveří, bylo umyvadlo. Přesněji řečeno dvě umyvadla, s velkými zrcadly. Místo rámu zrcadel jste uviděli nápadné žárovky, pravidelně poskládané do obdélníku, vypadalo to jako z Hollywoodských maskéren, až na to, že ještě mnohem lépe. Tyhle jsem totiž viděl naživo. Vedle dveří u stěny byla velká vana. Co, velká, obrovská. Sem by se vešel celý náš fotbalový klub ze střední i s roztleskávačkami. Po stranách byly masážní trysky a včera jsem dokonce zjistil, že vana funguje i jako vířivka. Na takovýhle luxus bych si rychle zvyknul.
Probral jsem se již zdruhého šoku a rychle si vyčistil zuby, nageloval vlasy a oblékl se. V neposlední řadě jsem si připravil tašku s věcmi, co jsem vždy nosil, když jsem chodíval s tátou na tréninky. Snad mi nebude nic chybět.
"Tak co, jsi ready?" ozval se Mikův hlas ode dveří.
"Jasně.." popadl jsem tašku, klíčky od pokoje a pečlivě zamknul dveře. Celou cestu jsem šel za ním a sledoval ho. Stále jsem nepřestal přemýšlet nad tím, co se to stalo minulou noc. Ryhle jsem zatřepal hlavou a snažil se soustředit na cestu. Moc mi to však nešlo.
Netrvalo dlouho a došli jsme na místo. Takhle velké tréningové centrum jsem ještě neviděl. Bylo tu snad 10 ringů a spousty dalšího (dost potřebného) harampádí. Z počátečního šoku mne probral až Mike mávající mi rukou před očima.
"Tak jdem na to?"
"Určitě." A začali jsme trénovat. Vyvsětloval mi toho hodně. Třeba jak se postavit, když na mně bude chtít Randy Orton vyzkoušet jeho RKO. Pak se přešlo k praxi. Postavil jsem se do jednoho rohu, on do druhého a kývl na mě na znamení začátku zápasu. Bylo to pro mě znamení, že se mám rozeběhnout, avšak než jsem stihl zareagovat, Mike mě pěkně uzemnil.
"Lekce č. 1. Nikdy nebuď zbrklej. Protože se ti to jinak vždycky vymstí. Zkusíme to znovu." varoval mne a znovu si stoupl na svoje místo.
Tentokrát jsem si dal větší pozor, ale Mike se do mě pustil tak prudce, že jsem si ani nevšiml jak, ale ihned jsem dostal pěstí do obličeje. Hlava se mi pěkně zamotala, ale nechtěl jsem to dát znát, proto jsem odvrátil obličej. To, ale zjevně nebyl ten nejlepší nápad. Jako znenadání mi přilétla rána do zad, která mne odhodila přímo na lana.
"Lekce č. 2. Nikdy se k nikomu neotáčej zády. To je vlastně asi ta nejdůležitější rada, kterou ti můžu dát. Znovu." Řekl Mike a už netrpělivě klepal nohou, abych vstal. Tohle bude ještě dlouhé.

Nemám ani tušení, jak dlouho jsme opakovali začátky zápasů, ale míň než 100 krát to jistě nebylo.
"Lex, soustřeď se." Řekl již dost nervózní Mike.
"Miku, já už nemůžu." Snažil jsem se oddálit další příval ran, ale k ničemu mi to nebylo.
"Tak, jestli nezvládneš ani tohle, tak se rovnou zbal a leť domů." Neznělo to hezky, ale zřejmě měl pravdu. Tohle musím zvládnout.
Pokýval na náznak dalšího zápasu. Snažil jsem se vybavit si všechna pravidla a rady, které mi během dneška řekl. Chtěl jsem to dokázat. Nějakou dobu se mi dařilo. Jenže ve chvíli, kdy mě Mike chytil pod krkem se mi zamotala hlava. Snažil jsem se stále odporovat, ale už to nešlo. Zničeho nic jsem vzdal všechen odpor vůči Mikovu sevření. Tomu se to ihned nezdálo, proto stisk povolil a já se zhroutil do jeho náručí.
"Lexi, jsi v pohodě? Lexi, no tak, řekni něco, jsi v pořádku? Co se stalo? Lexi..." začal mne plácat po obličeji. Po chvilce jsem se probudil. Viděl jsem jeho zmatený a starostlivý výraz.
"Lex, konečně. Jsi v pořádku? Co se stalo?" ptal se hned.
"Mi...Miku. Přines mi p-prosím vodu..." zazněla tichá prosba.
"Dobře, hned jsem zpátky. Jen lež a nesnaž se zvedat!" přikázal mi a opravdu, za chvilku byl zpátky s lahví vody. Lehce mi nadzvedl hlavu a lahev mi přidržel u rtů. Pomalu jsem se napil a konečně se pořádně nadechnul.
"Co se stalo?" v Mikově hlase se stále ozývaly obavy.
"Nevím, prostě se mi zamotala hlava a najednou už jsem neměl sílu odporovat... Víc si nepamatuji. Promiň Miku, já vím, jsem střevo, zase jsem to nedokázal, ale j..." nenechal mě domluvit.
"Ne, Lex, byla to moje chyba. Říkal jsi, že už nemůžeš a já dělal, jako bych to neslyšel. Omlouvám se, od teď si dáme větší pozor a půjdeme na to pomaleji. Prostě jsem si neuvědomil, že ještě nejsi zvyklý na takový trénink jako mám já." omlouval se mi hnědooký kluk. Právě v tuto chvíli vypadal spíše jako malý kluk, co se jednoduše bojí. Celá maska, kterou měl při tréninku z něj jakoby spadla a byl tu zase ten starý Mike, Mike, kterého miluju.
Pamatuji si, že v ten okamžik jsem byl neuvěřitelně šokován tím, co jsem si uvědomil. Rozum tomu nechtěl věřit, ale srdce si stále mlelo svou.
"Pojď, půjdeme na pokoj, potřebuješ si odpočinout." řekl a pomohl mi vstát. Nohy mě však ještě nechtěly udržet. Naštěstí, mě Mike chytil okolo pasu a udržel. V tu chvíli jsem mu byl tak neuvěřitelně blízko. Mé rty byly maximálně tři centimetry od těch jeho. Ta touha... Touha přerušit tu mezeru a dotknout se jich byla spalující. Ani jsem si neuvědomoval, že se k němu pomalu přibližuji. Bylo toho na mě v tu chvíli zkrátka moc a já nevnímal nic jiného, než jeho zrychlený dech. Udělal jsem to. Mezera byla pryč a naše prokrvené rty se spojily v jedny. Když jsem si uvědomil, co dělám, odtáhl jsem se a zalapal po dechu.
"Miku, p-promiň. J-já netuším, co... co jsem to udělal. Omlouvám se... J..."
Mike mne však nenechal domluvit a tentokrát to byl on, kdo naše rty spojil a já mu polibky opětoval. Po nějaké době se odtáhl.
"Už jsem se bál, že to neuděláš. Bál jsem se, že jsi na holky." pověděl zadýchaně.
"Já jsem byl... původně..." odpověděl jsem trochu roztřeseným hlasem.
"A teď už nejsi?"
"Právě teď nevím ani, jak se jmenuju, natož abych věděl jestli chci holky. Ale jedno vím jistě. Ty holka nejsi, a já to chci cítit znovu."
"Tak neváhej a polib mě, Lex..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Chloe Aff ♥ Chloe Aff ♥ | Web | 6. listopadu 2010 v 12:48 | Reagovat

Úžasný :D Tahle povídka byla pěkná, ale bylo by fajn, kdybys napsala další :)
Už se těšim ;):)

2 Tess Tess | 7. listopadu 2010 v 11:07 | Reagovat

Wow, ta je suprová :) Byla bych pro, abys začala překládat tamtu ta se mi hrooozně líbila :D :D

3 Chloe Aff ♥ Chloe Aff ♥ | Web | 25. listopadu 2010 v 17:23 | Reagovat

Děkuju moc a hrozně mě mrzí, že nemam kamarádku, jako seš ty. :) Hned by byl svět veselejší :)

4 Chloe Aff ♥ Chloe Aff ♥ | Web | 27. listopadu 2010 v 18:35 | Reagovat

Tak to už jsem dlouho u sebe nezažila :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama