Když je čas neúprosný.

30. července 2016 v 15:32 | Ams* |  Top Secret
30. července 2016


Neděste se, nebudu tady na Vás sypat žádné pochmurné myšlenky... nebo se aspoň pokusím jim vyvarovat. Tenhle článek berte spíš jako zamyšlení nad tím, jak vlastně život utíká.

A když říkám utíká, tak opravdu utíká pod rukama. A to že vždycky, než se naděju, je pátek a já bych klidně mohla odpřísáhnout, že den předtím bylo pondělí, je toho jen a pouze důkazem. Vždycky když si v neděli večer nastavuji budík na 5 hodin ráno na další den, protáčím oči a vzdychnu si, jak je to vstávání brzké a že mě zase čeká celý týden. Ale než se stihnu rozkoukat, tak je čtvrtek, já jdu domů z práce a pátek už je pro mě prostě víkend. Jasně, musím v pátek ještě do práce, ale už vím, že to uteče ještě rychleji než jakýkoliv jiný pracovní den. A co musím dodat - opravdu jsem ráda, že chodím do práce od pondělí do pátku, nemám směny, a i když plat je spíše mizerný než pěkný, tak mě ta práce baví. A to je podle mě mnohem důležitejší než to, jestli si vydělám o tisícovku víc nebo míň. Samozřejmě až budu muset řešit nájem, elektriku, vodu atp., tak asi budu k tomuhle názoru přistupovat jinak, ale zatím vycházím s penězmi dobře, tak víc nepotřebuju. Jak se říká, "kdo chce víc, nemá nic!"

Ale proč jsem vlastně dneska tady? Není to až tak dlouho, co jsem byla na jednom pohřbu. Tehdy mě to docela vzalo. A dneska jsem se dozvěděla, že půjdu na další. Smutné na tom je to, že po takové chvilce mi to přijde skoro normální. Ale jak je možné, že ten život tak strašně rychle utíká? Je to jako před pár lety, kdy jsem ještě říkala "P - Kudink!" místo pudinku a "Bódó-nóc" místo dobrou noc. A najednou jsem dospělá, musím řešit práci, bydlení a starání se o ostatní, když to potřebují. Jasně, někdy bych čas ráda vrátila a někdy jsem naprosto spokojená s tím, jak to je.

Dneska bych čas vrátila. Ráda. Aspoň jednou se vrátit do toho bezstarostného dětství a užívat si každý den. Ale to nejdůležitější je si uvědomit, že dokud si to pamatuji, tak mi to nikdo nemůže vzít. A tímto bych chtěla poděkovat všem, kteří tu se mnou a pro mě byli, a taky všem, kteří tu stále jsou a můžu s nimi zažívat pěkné chvilky. Doufám, že až do konce budu mít pro co žít a to něco jsou právě teď lidé kolem mě. Mám Vás všechny ráda. :-)

No a my ostatní? Se zase někdy "uvidíme" u dalšího článku. A tím někdy, myslím opravdu "někdy", protože je léto a já, pokud to půjde, nebudu online, ale budu venku.

ČAUKY! :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sharon Keith Sharon Keith | Web | 31. července 2016 v 20:33 | Reagovat

*budu venku lovit pokémony (:'D)

Co se týče těch pohřbů, tak na ty já rezolutně odmítám chodit a nikdy jsem ani na pohřbu nebyla (a doufám, že tam ani nikdy nebudu muset). Přijde mi to jako zbytečná šaškárna.. Pobrečet si můžu i doma. Navíc to pro ty lidi musí bejt zatěžující a psychicky náročný, nehledě na to, jakej stres z toho musí mít ta rodina.

Jinak naprosto souhlasím s tím, jak ten čas letí. Normálně je mi z toho až smutno. Vždyť si vem, že ještě nedávno byl rok 2010! :D Je to strašný jak to utíká.. Taky si pamatuju že když jsem byla malá, tak jsem se hrozně těšila na to, až budu dospělá a budu si moct dělat co chci. Jenže když jsem teď dospělá tak si zas přeju, aby mi bylo 10 a já nemohla a nemusela dělat ještě spoustu věcí. Achjo..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama